Pamatuju si smích mnoha pacientů, kteří už mezi námi nejsou říká zdravotní klaunka

Většina veřejnosti nejspíš vnímá zdravotní klauny jako dobrovolníky, kteří navštěvují nemocnice ve volném čase. Jak je to ale doopravdy?
Když člověk dělá něco rád, dokonce i v práci, tak je to vlastně koníček. Zdravotní klaun je kromě koníčka i profese jako každá jiná. Velmi často ji dělají profesionální divadelníci nebo hudebníci a v této branži se většinou neříká: „Chodím do práce.“ Mimo samotné klaunování se potřebujeme neustále vzdělávat. Tedy, není to dobrovolnická činnosti a musíme odvádět profesionální výkon, ale děláme to s nadšením.

Jak vypadá pracovní den zdravotního klauna?
Do nemocnic se nechodí denně,to by se ani nedalo psychicky zvládnout. Nedá se to jen nějak odchodit a nafouknout balonky. Vždy je to jakoby poprvé a musíme tomu dát plnou energii. Spoustu času pak věnujeme vlastnímu rozvoji a vzdělávání.

Termíny klauniád v nemocnicích známe měsíc předem a k tomu je dalších asi 10 pravidelných akcí do roka. Takže měsíc dopředu víme, kdy, kde a s kým klaunujeme.

Když přicházíte k pacientům, víte vždy, co je trápí a jaká mají omezení?
Je to důležitá součást naší práce. Nejdříve přicházíme k sestrám a lékařům. Nepotřebujeme znát diagnózy, ale potřebujeme věděto omezeních a na co si dát pozor. Od toho se pak odvíjí i náš způsob práce.

Jsou situace nebo pacienti, kdy je vaše návštěva nevhodná?
Rodiče nebo sám pacient mohou naši návštěvu odmítnout a my to akceptujeme. Ale jednou z aktivit Zdravotního klauna je i projekt Přezůvky máme. Speciálně školení klauni navštěvují doma děti, u kterých už léčba nezabírá a ony pomalu odcházejí. I v takové situaci si rodiče přejí, aby k nim klauni přišli, a jejich dítě se ještě smálo. Takže chvíle nevhodné k smíchu asi nejsou.

Jak se Vy sama vyrovnáváte s takovými situacemi?
Klaun přichází s jasnou misí. Přináší smích a nemůže do sebe nasávat nemoc a starosti. V tu chvíli je nemoc jakoby na chvíli pryč jak u dítěte, tak u nás. Samozřejmě to silně prožíváme, ale musíme to umět odfiltrovat. Pamatuju si smích mnoha pacientů, kteří už mezi námi nejsou.

Jak po takto náročné práci dobíjíte baterky?
Bezprostředně po klauniádě potřebuju ticho a nerušený odpočinek. Dlouhodobě mě hodně nabíjí divadlo. Pracuju i s amatérským souborem, což mě úplně pohltilo. Někdy jedu z klauniády rovnou na zkoušku.

Jak se v člověku zrodí klaun?
Když se řekne klaun, každý si asi představí toho cirkusového. Ten ale se zdravotním klaunem nemá moc společného, i když taky umíme žonglovat a nosíme červený nos. Když jsem nastupovala, neměla jsem vůbec představu, co to obnáší, a asi jsem ani klaunem od přírody nebyla. Ale workshopy a dílny, a v nich skvělí lektoři, nám pomohli toho klauna v sobě najít a zároveň ho stále živit.

Kdo vás školí v klaunských a hereckých dovednostech?
Na pravidelných týmových dílnách mají hlavní slovo naši umělečtí vedoucí, Petr Jarčevský a Lukáš Houdek. Existuje také International school of humor ve Vídni, kam jezdí lektoři a klauni z celého světa a pořádají workshopy různých klaunských oborů.

Existuje u zdravotních klaunů nějakáprofesní hierarchie?
Klaunujeme většinou ve dvojicích. Jeden má status jedničky, druhý dvojky, a dalo by se říct, že je to něco jako vztah nadřízený a podřízený, ale není to přesné. Já jsem sestra Laděna Sladěná a kolegyně je doktorka Gusta Hustá, takže tady už je status jasný. Doktorka je jednička a já dvojka.

Jde jen o nastavení rolí, nebo to vychází z nějaké zkušenosti či služebního stáří?
Všichni se učíme oba statusy a v různých dvojicích zastáváme různé role. V jiné dvojici jsem třeba zase já jednička. V rámci týmu dvojice střídáme a oba statusy musíme perfektně ovládat.

Je klauniáda čistá improvizace nebo máte nacvičené gagy, scénky?
Přicházíme provést klaunskou vizitu a něco se z toho vždy vyvrbí. Neříkáme si předem, jak to budeme dělat. Známe zákonitosti, ale to, co se na pokoji odehrává, je improvizace vycházející z aktuální situace i naladění pacientů.

Co máme předem nacvičeno, jsou tzv. rutiny. Vtipné gagy, u kterých víme, že zafungují vždy. Například vám neustále něco padá, narážíte do dveří nebo si při odchodu dveře spletete. Říká se tomu rutina, ale pokaždé ji lze provést trochu jinak nebo ji přizpůsobit situaci. Jeto taková pomůcka, kterou lze využít, když zrovna nevniká nic nového, a která funguje.

Věnujete se jen zdravotnímu klaunovi nebo máte ještě další práci?
S kolegyní, se kterou jsme se v roce 2009 společně upsaly Zdravotnímu klaunovi, máme vlastní divadelní společnost, které se jmenuje Studio dell'Arte. Potkaly jsme se v malém profesionálním divadle pro děti v Českých Budějovicích ještě před sametovou revolucí a hned po ní odešly na volnou nohu. Od té doby spolu hrajeme a děláme autorská představení. Teď to tedy máme tak půl na půl.

Kde vaše divadýlko najdeme?
Sídlíme v Českých Budějovicích, ale vyrážíme do všech koutů naši vlasti. Hrajeme divadlo pro děti na slavnostech, v kulturácích, ve školách, ve vlaku, pod mostem, v lese, prostě všude a kdykoliv.

Vybavíte si nějaký silný příběh, pacienta, který vám utkvěl v paměti?
Vybavuje se mi Jeniffer. Po autonehodě byla hodně potlučená, měla vyholenou hlavu a kvůli svému poranění i zvláštně reagovala. Chodily jsme za ní hodně dlouho. Asi po roce a půl stála na nemocniční chodbě krásná slečna s dlouhými vlasy. Přišla nám říct, jak moc pro ni naše klaunské návštěvy znamenaly.

Náš první onkologický pacient byl Pavlík. Byly jsme tam tenkrát úplně poprvé a jeho rodina se právě dozvěděla, že má hematologické onemocnění. Přijali nás a byli jsme s nimi od začátku až do dobrého konce.

Co byste popřála Zdravotnímu klaunovi ke dvacátým narozeninám?
Aby to, co je tu dvacet let, zůstalo dál nejméně ve stejné kvalitě, jak uvnitř organizace, tak navenek. Aby se nepřestávalo s hledáním nových věcí a cest.

Pokud chtějí čtenáři Zdravotního klauna podpořit, mohou tak učinit na webových stránkách zdravotniklaun.cz.