Pro většinu lidí jsou Vánoce časem klidu a míru. Pro některé ale bývají dokonce nejtěžším obdobím v roce, z mnoha různých důvodů, ať už se jedná o pocit osamělosti, stresu nebo frustrace. I pro takové situace jsou tu krizové linky, na které lze zavolat a anonymně požádat o pomoc. Jedna z nich funguje v Plzni již od roku 1996 a od roku 2014 ji provozuje organizace Ledovec.
„Jen v letošním roce (do poloviny prosince) přijala Telefonická krizová pomoc Ledovec přes 1900 hovorů. Jen v malé části z nich je již volající člověk rozhodnutý si vzít život. Ve značné části hovorů však lidé o svých sebevražedných myšlenkách mluví, zejména když se jejich dlouhodobě nepříznivá situace moc nemění,“ říká za Ledovec Zuzana Lášková.
„O tom, v jaké situaci a s jakými problémy lidé volají, jsme mluvili s naší kolegyní z telefonické krizové pomoci. Základním principem fungování linky je anonymita. Ta by měla být oboustranná. Z toho důvodu jméno naší kolegyně neuvádíme,“ uvedla Zuzana Lášková. Více informací o krizové pomoci najdete ZDE. Zde je rozhovor. A
V jaké situaci lidé na linku volají?
Jsou to situace, se kterými si lidé neví rady. Když člověk v životě řeší nějaký problém, tak zapne své vnitřní mechanismy a snaží se s tou situací vyrovnat. A když je to nad jeho síly, tak hledá jiné možnosti. Jednou z těch možností je právě krizová linka. Ta nabízí bezpečné prostředí, kde se může člověk zastavit a v klidu svoji situaci probrat. Kolem Vánoc volají lidé, kteří o svátcích ztratili někoho blízkého a smutek ze ztráty na ně značně dopadá. Největší nápor ale linka pociťuje vždy v lednu po Novém roce, kdy bývají problémem vztahové krize. Partnerské a rodinné krize v tuto dobu často vyvrcholí a lidé se rozhodnou je řešit.
Jakou roli hrají emoce? Stává se, že volající pláčou, nebo jsou třeba naštvaní?
Na naši linku krizové pomoci volají lidé v různých životních situacích, při kterých prožívají smutek, strach, zlost, úzkost i paniku. S emocemi pracujeme tak, že jim dáváme čas a prostor a plně respektujeme, že se to děje. Pokud jsou lidé zcela ovládnuti emocí, nejsou schopni řešit svoji situaci. Právě proto je potřeba nejprve dát průchod emoci a když pak dojde ke zklidnění, můžeme se začít věnovat problému, který je již volající schopen nahlédnout.
Když slyšíme, že volající pláče, dáváme mu čas a prostor, aby plakal. Podporujeme volající, aby se vyplakali. Sdělujeme, že je zcela na místě, když člověk pláče. Nepodléháme mýtům, jako například že pláč je projev slabosti, muži nepláčou a podobně. To od nás neuslyšíte. Když se člověk dostatečně vypláče, může začít promýšlet, co se svou situací udělá dál. A můžeme v hovoru pokračovat, probíráme společně s volajícím jeho možnosti.
Když slyšíme, že volající mluví potichu, ustrašeně, šeptá, hodně mlčí anebo naopak křičí, mluví zrychleně a překotně, má pravděpodobně strach a je v sevření úzkosti. Ujasníme si nejprve, že se jedná o strach. Následně se ptáme na možnosti, jak zajistit volajícímu bezpečí a hledáme pevné body. Věříme a máme vyzkoušeno, že to na strach a úzkost zabírá. Když úzkost povolí, přichází úleva a s ní i prostor přemýšlet o dalších krocích ke zlepšení situace.
Strach a úzkost mohou přerůst do paniky. Může se to stát, když třeba lidé vzpomínají na těžké, traumatizující zážitky. Panika je masivní úzkost spojená se ztrátou orientace v prostoru nebo kontrolou nad situací. Člověk prožívá roztříštěnost, nevidí opěrné body, na něž by mohl zaměřit pozornost. Projevy jsou neúčelné a chování zmatené. Paniku společně v hovoru zvládneme. Přesnými a jasnými instrukcemi vedeme volající k uzemnění – aby si sedli, opřeli se, měli nohy na zemi, pak společně zhluboka dýcháme. Tím dojde ke zlidnění a je možné zaměřit se na to, co se stalo a co bude dál.
Podporujeme volající projevovat hněv, na krizové lince je to povoleno. Zlost může být projevem fyzické bolesti nebo může být součástí procesu truchlení. Přináší to úlevu. Věříme, že zlost a hněv jsou velmi důležité pro akci – pomáhají mobilizovat síly a překonávat překážky. Pokud je však zlost směřována na osobu pracovníka krizové pomoci, je neodklonitelná a nedaří se jí zastavit i přes opakované snahy, hovor ukončujeme.
Zřizovatelem linky je organizace Ledovec, která poskytuje služby lidem se zkušeností s duševním onemocněním - volají lidé z této skupiny?
Ano, volají, a to v nejrůznějších etapách onemocnění. Obracejí se na nás lidé aktuálně hospitalizovaní, kteří se potřebují zorientovat ve své situaci. Volají lidé při zhoršení projevů onemocnění. Těm pomáháme obnovit uvědomění, že mají sílu pro zvládání vlastních situací. Telefonují i lidé se závislostí, lidé mající tendenci si ubližovat, nebo mají poruchy příjmu potravy a další. Kontaktují nás i členové rodiny, že se s jejich blízkými něco děje a mají podezření, že to souvisí s duševním onemocněním.
Jaké další problémy, kromě duševního zdraví, se na lince řeší?
Těch problémů je velké množství. Častým příkladem jsou vztahové problémy, kdy se něco děje v rodině nebo v páru. Lidé se na nás obracejí při potížích při seznamování, rozchodech nebo v těžkých rozvodových situacích. Dalším příkladem jsou situace velkých ztrát, kdy volajícímu zemře někdo blízký, ať už je to smrt očekávaná nebo náhlá, a jiné vzniklé krize, které masivně narušují integritu člověka jako je okradení, zneužití či sexuální napadení. Nelehké jsou i situace, kdy člověk přijde o práci a bydlení.
Vedle krizí, které vznikají za vnějších podmínek a okolností, se nám v životě dějí i přirozené krize. Možná lepší, než krize je v tomto případě označení životní rozhraní. Člověk se dostává vývojově do životních situací, které jsou pro něj výzvou a měl by v nich obstát, aby se dostal dál. Jsou tu dětská rozhraní, významným momentem je puberta, kdy musíme zvládat řadu změn a nároků. Následuje období osamostatnění a nástupu do zaměstnání, případně na vysokou školu. Náročnou situací není jen práce a studium, ale i samostatný život.
Dalším takovým rozhraním je mateřství, kdy nám volají matky, které nezvládají výchovu dětí. Těchto životních rozhraní je více, vzpomenu ještě seniory, kteří nám také volají. V tomto případě je velkým tématem osamělost a opuštěnost. Jsou i hovory s lidmi, kteří mají závažné onemocnění a dozvědí se, kolik času jim ještě zbývá. Je to vlastně jako náraz a s blízkými je těžké o tom mluvit.
Když to tedy shrnu, pomáháme řešit nejrůznější problémy a krize související jak s vnějšími situacemi, tak i s přirozeným vývojem a životním rozhraním. Ve všech těchto situacích lidé na naši linku volají.
