Karolína Hubková je pražská řidička tramvají. Mezi širokou veřejností je na Instagramu známá pod přezdívkou Tramvajačka a tramvaje miluje. Jednu má vytetovanou na stehně, ve střešovickém depu se dokonce vdávala. Co na tramvajích tak obdivuje a čím je specifická jízda s historickým vozem? O tom všem se Karolína rozpovídala v rozhovoru pro Drbnu.
Jak funguje provoz historických tramvají?
Pracuju ve vozovně Střešovice v jednotce historických vozidel, což není standardní vozovna jako ostatních sedm, u nás vypravujeme jen historické a retro tramvaje. Máme více druhů směn. Máme zakázky, komerční provoz a retro provoz. Retro linka je jen jedna, přes covid byla zrušena, ale 1. května by se měla obnovit. Nyní v ní vlastně jezdí běžní cestující. V poslední době jsme dostali možnost vypravovat takovou linku i my, jinak bychom byli bez práce, protože jsme řidiči historických tramvají, které kvůli vládním nařízením neměly volnočasové využití.
Máte svůj oblíbený vůz?
Ano, my to tak ve Střešovicích máme. Ale vozy pravidelně střídáme kvůli naježděným kilometrům na tramvaji nebo kvůli prohlídkám.
Je velký rozdíl, když přesednete z historické tramvaje do moderní?
V retro provozu máme různé tramvaje z různých období. Jsou tam tramvaje typu T2 z 50. let, které mají samozřejmě jiný pultík než ty z 80. let.
O práci tramvajáků koluje několik fám. Jedna z nich říká, že po dopravní nehodě mají nárok na volno, a tak se střetům příliš aktivně nebrání...
Stejně jako nemám otlačený palec od zvonění, tak nemáme nárok na volno po každé nehodě. Tak to samozřejmě není. Nárok na volno vzniká pouze v případě, že dojde k nehodě, kdy jde o střet s člověkem a zranění je vážné až smrtelné, v tom případě máme z hlediska psychiky nárok na okamžité takzvané sundání z vozu. Ale pokud jde o běžnou nehodu, což je v dnešní době srážka s autem, pak se vyřeší papíry a řidič jde okamžitě zpátky do tramvaje. Ale po takové nehodě není problém řídit, to se většinou odře nárazník vozu, auto má promáčklé plechy a jede se dál. To jsou nejčastější nehody v Praze.
Jak často se stane, že tramvaj při nehodě vykolejí?
Často se to nestává, ale může se to stát, když je v kolejnici nějaký kus šroubu nebo něco podobného nebo potom při velkých nehodách.
Kolik se vám stalo nehod?
Nezavinila jsem žádnou vážnou, jen jsem autům sebrala několik zrcátek, když jsem neodhadla průjezdný profil tramvaje. Jezdím už osmý rok a stane se mi tak jedna nehoda do roka, maximálně dvě. Většina nehod se ale stane tak, že mě řidič auta prostě přehlídne a vrazí do mě.
Za jak dlouho řidič tramvaje dobře odhadne, jestli projede, nebo to skončí urvaným zrcátkem?
To je stejné jako v autě. Taky chvíli trvá, než se řidič naučí podélně parkovat, je to zkrátka o praxi.
Jaká byla vaše první nehoda?
Ta byla v místě, o kterém nám v kurzu říkali, že se tam nejčastěji bourá a ať si tam dáváme bacha. Je to křižovatka ulic Karolíny Světlé a Národní u Národního divadla. Pán vezl auto do servisu, zabloudil v Praze a nevšiml si mé tramvaje. Nehod mezi autem a tramvají je dnes valná většina.
Zažila jste někdy nehodu s chodcem?
Ano, měla jsem střet s chodcem. Nebyl čelní, byl boční. Projížděla jsem na svoje volno přes přechod, kdy chodci měli červenou a čekali. Jenže pán v Libni si toho nevšiml a když jsem projížděla, tak on prostě přecházel na červenou a vrazil mi asi do třetích dveří. Byl opilý.
Jaké je obecně chování chodců vůči tramvajím?
Největší problémy způsobují buď lidé, kteří koukají do telefonu nebo matky s kočárkem, které pozornost věnují svým dětem, ale ne provozu. Další skupinou jsou prostě zamyšlení lidé, kteří jsou myšlenkami úplně někde jinde a nedávají pozor. Je to tím, jak je Praha uspěchaná.
Jak vzpomínáte na ledovkové kalamity, které ochromily dopravu?
Za osm let jsem zažila takové kalamity dvě. Jednou zamrzly troleje a Praha se nehýbala, to jsem měla takzvanou zálohu. To byly tramvaje rozházené všude po Praze, tak jsem byla jedna z těch, co vraceli vozy do vozoven. A při té poslední kalamitě jsem nebyla v práci, ale fungovala jsem na dálku jako podpora manžela.
Jak probíhá léto v tramvaji?
V našich retro vozech sahají teploty v kabině i přes padesát stupňů Celsia. Samozřejmě se o nás dopravní podnik dobře stará, na konečné máme k dispozici iontové nápoje i studenou vodu. Ale jinak jezdíme třeba s mokrým ručníkem kolem krku nebo používám rozprašovač na kytky. V nových tramvajích, tam už je klimatizace, tam má člověk svou kancelář, zatáhne si závěs a má tam jako v pokojíčku, takže spíš řidiči vyhledávají modernější tramvaje.
Jak ovlivňuje dopravu silný déšť?
Déšť někdy komplikuje funkci výhybek, většina našich výhybek funguje přes rádio. Na palubním počítači máme nastavenou trať a výhybky se automaticky přehazují. Jenže někdy musíme přehazovat pomocí stavěcího klíče ručně. Stává se to právě za deště, když do výhybky steče ze žlábku kolejnice písek a další nepořádek a výhybka nedolehne. Pak musím výhybku vyčistit, aby mi dolehla a pak přehodit tyčí ručně.
Co se děje, když řidič vjede do jiného směru, než má jet?
Pokud se to stane, musí to okamžitě nahlásit na dispečink a buď to objede jinudy, nebo se musí vrátit na pomocné stanoviště, které mají všechny tramvaje vzadu kromě obousměrné. A ano, je za to pokuta, protože znát linkové vedení zastávku po zastávce musí znát každý tramvaják už od začátku kurzu.
Takže vy mi řeknete jakoukoli linku zastávku po zastávce?
Nechtějte to po mě! Každé tři roky jsme z toho zkoušení.
Vy sama jste se stala celebritou díky instagramovému profilu. Poznávají vás lidi? Máte fanoušky?
Celebritou bych se nenazvala, ale lidi mě poznávají! Poznám to tak, že se dívají do té mojí kabiny, culí se nebo si něco špitají a dívají se na mě. To je zvláštní pocit, ale jsem někde vidět asi poslední dva roky a pořád jsem si na to nezvykla. Je to ale moc příjemné. Nedávno za mnou na směnu přijela paní z Brna, aby si koupila turistickou vizitku, které jsem si udělala. Přijela za mnou, přivezla mi dárek a já byla ráda. Do toho mám razítka s tramvají, takže když přijdou děti, tak orazíme ruce, čelo a jedeme, to pak funguju jako hodná teta Kája v tramvaji. Ale často se sama sebe ptám, čím to je, že tak obyčejný člověk, prostě tramvaják, zaujme a najednou se mnou třeba někdo dělá rozhovor a jsem v novinách. Neudělala jsem nic zvláštního, ale je to prostě moc zajímavé a hezké.
Není to tím, že jste příjemně zapálená do svojí práce?
Mám ráda svoji práci. Jsem zastáncem toho, že když člověk něco dělá, má to dělat srdcem, ne z donucení nebo kvůli financím. Je jasné, že peníze jsou až na prvním místě, ale člověk má dělat to, co má rád a třeba se v tom odvětví vypracovat tak, aby za svou práci byl pěkně náležitě ohodnocený.
Dívali se vás kolegové před osmi lety povýšeně, protože jste žena?
Tříměsíční tramvajový kurz probíhá v areálu vozovny Pankrác. Když jsem přijela poprvé, tak jsem byla za dámičku. Blondýnka, černý autíčko, šatičky, podpatky. No, zaujala jsem. Učitelé mi tenkrát říkali, že jako první si nebudu rovnat zrcátko a kontrolovat si rtěnku. Myslím, že jsem potom svým umem řídit překvapila. Třeba řidičské oprávnění na dvounápravové vozy má jen pár lidí v republice.
Teď na sebe s kolegy máváte. Je to póza, nebo se tak zdravíte?
Je to zvyk, který pochází z minulosti, když jezdily formanské vozy. Když se formani pozdravili, všechno bylo ok, ale když se nepozdravili, něco se dělo. Třeba měli vzadu lapku, dali tím najevo ohrožení. Takže je to spíš zvyk. Podobně se zdraví autobusáci nebo kamioňáci. Nejhorší je, když řídím auto a ze zvyku mávám na tramvajáky.
Mávají na vás i lidi na chodníku?
Často na mě mávají děti nebo mladí lidi, kteří mě evidentně znají ze sociálních sítí. Já na oplátku zvoním, mávám, blikám, aby měli radost. Tam, kde si to můžu dovolit, tak vyzvoním i melodii. Umím třeba Rolničky, rolničky. Když v historické tramvaji sedí usměvavý tramvaják nebo tramvajačka, tak je to pohádka. Když už máme vozy, se kterými se můžeme chlubit, tak ať z toho mají lidi se vším všudy.
Chovají se cestující jinak v historické tramvaji, než v té v uvozovkách normální?
Šest let jsem jezdila klasické linky, třeba 9 nebo 22. Od půl čtvrté ráno do dvou do noci. Cestující nekoukali do kabiny, kdo je veze. Cíl byl dostat z bodu A do bodu B. Od toho je MHD, od toho si ho platím, a tak to je. Když jsem ale nastoupila do střešovické vozovny a začala jsem jezdit retro tramvajemi na normálních linkách, je to najednou něco jinýho. Už je to pro lidi zážitek, cestující si zkouší sedačky, obdivují dobovou reklamu, tramvaják vypadá jako tramvaják, má bílou košili, je upravený a je to zkrátka něco jiného.
Byli na vás někdy cestující nepříjemní?
Jo, nadávky jsem zažila. Pán na mě křičel, že jsem kráva a proč nejedu, když jsem někde stála a jet zkrátka nešlo. Ale to musí člověk pustit jedním uchem tam a druhým ven, říct si, že já jsem tady řidička, já vím, proč nejedeme a kdybych mohla jet, tak jedu.
Volala jste někdy policii kvůli problémovému pasažérovi ve voze?
Když se něco takového stane, nahlásíme na náš dispečink, že máme problémového cestujícího ve vozidle a že bych potřebovala hlídku městské policie. Strážníci přijedou za čtyři nebo pět zastávek, problém vyřeší a jede se dál.
Chtějí teď lidé řídit tramvaje?
Teď je hodně velký zájem. Dopravní podnik znamená stabilní výdělek. Když začal covid, hodně lidí z gastra šlo řídit tramvaj. Řidič tramvaje musí umět předpokládat, myslet za jiné, musí vědět, jak se budou chovat auta, chodci, co se mu děje ve voze. Pak je tu technika jízdy tramvají, která taky není jednoduchá, ač se to nemusí zdát. Musí vědět, kdy používat písek a tak dále.
Používat písek?
Každá tramvaj má písek! Když je to potřeba, sype si ho pod kola, aby to dobře jelo.
Jak funguje známá oranžová mazací tramvaj?
Ta má v sobě olejovou směs, kterou promazává oblouky, aby nevrzaly. Spousta tramvají má pevné podvozky, a tak vržou. Kromě toho zalévá travnaté pásy mezi kolejemi.
Dokážete si představit, co byste dělala, kdybyste neřídila tramvaj?
Kdybych nemohla řídit tramvaj, asi bych dělala něco, co by mělo s dopravou hodně společného. Bylo by určitě hodně složité se přesměrovat na nějaké úplně jiné odvětví.
Nevadilo by vám zůstat v pražském provozu do důchodu?
Plánuju zůstat, dokud mě to bude bavit a dokud budu procházet lékařskými prohlídkami. Ale jsem spíš impulzivní člověk a nebaví mě stereotyp. V naší vozovně to rozhodně stereotyp není, protože vezu skupinu nějakých hereček, pak vezu svatbu, pak jdu na normální linku s tramvají z 50. let, pak jedu s tramvají z 80. let a pak vezu třeba turisty. Je to pokaždé něco jiného a to se mi moc líbí.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
