úterý 11. srpna 2020 Zuzana

Co po vás vlastně zbyde? Hromada věcí, o které nemají zájem ani vaše děti, říká fotografka urbexu Margit Pohlová

Každý z nás měl někdy jistě chuť prozkoumávat ten tajemný dědečkův sklep nebo tátovu dílnu. Podobnou průzkumnicí je i Margit Pohlová, která obráží Českou republiku i zahraničí a navštěvuje staré budovy, které jsou sice opuštěné a chátrají, ale stále v nich najdeme určitý způsob života. Ti znalejší už vědí, že jejím koníčkem je urbex. Ze svých cest si přiváží nejen zážitky, ale hlavně fotografie, které pak vystavuje. A právě s Margit jsem si o jejím netradičním koníčku povídala.

Co je to vlastně urbex, kdy vznikl?
Urbex je zkrácené slovo Urban Exploration, česky řečeno městský průzkum. Je to poznání průmyslových budov, obytných, ale i starých dolů a jiných podzemních prostor.  Prostě všechno, co kdy vzniklo lidskou činností. Vznikl postupně, napříč stoletími se objevovali první lidé a průzkumníci. Prvním průzkumníkem byl Philibert Aspairt, který se ztratil v pařížských katakombách a jeho tělo bylo objeveno až po 11 letech.

Jak jste se k němu dostala? Co bylo tím „hnacím“ motorem?
Asi se budu opakovat jako mnoho mých kolegů, ale už od dětství. Už od malička mě tyto staré a chátrající budovy přitahovaly. A koho ne? Kdo jako malé dítě nelezl tam kam neměl. Já jsem prolézala se svými kamarády objekty kolem bydliště. Za barákem jsme měli rozestavěnou nemocnici, tam jsme si chodili hrát. Jednou jsem vlezla i do podzemních prostor Písku. Písecké náměstí a okolí má pod sebou jedno veliké podzemí. Jak jsem byla starší, začalo mě to zajímat více a více. U mého domova se naskytla veliká příležitost, a to opuštěné kasárny. Tam jsem chodila také velice často. Pak jsem si pořídila foťák a už to bylo. Propadla jsem tomuto koníčku na dobro. Urbexu se aktivně věnuji přibližně 7 let.

Margit Pohlová je původem z Litoměřic. Na svém kontě má například návštěvu bývalé nacistické továrny Richard nebo legendárního hotelu Silver Swan.

Co Vás nejvíc baví na focení takovýchto míst?
Ta atmosféra. Je nepopsatelná, když někde stojíte naprosto sami a fotíte něco, co majitelé po sobě zanechali. Jsou tam jejich vzpomínky a osobní věci. Mám ráda šátrání se ve věcech, při kterém zjišťuji, kdo tam žil a hlavně jak. Někdy je mi z toho opravdu smutno. Většina budov je opuštěných, protože někdo zemřel. Pak si říkáte, co po vás vlastně zbyde? Hromada věcí, o které nemají zájem ani vaše děti.

Je nějaké místo, na které vzpomínáte? Ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu?
Vzpomínám na spousty navštívených míst, a že jich za ty roky bylo. Na některé více a na některé méně. Ono i záleží jaký zážitek jsem si z místa odnesla. Často vzpomínám na místa s hezkou historií, která jsou bohužel již zdemolovaná nebo nepřístupná. Tam mě to spíše mrzí. Nejkrásnější místo, které jsem navštívila byla vila v Itálii, která patřila zubaři. Nic takového jsem nikdy neviděla. Jako kdyby se zde zastavil čas. Staré zubařské křeslo, staré nástroje, bylo to až děsivé. Vila spíše připomínala zámek. Historie a fotografie které jsme našli, byly neuvěřitelné. Na to vzpomínám velice ráda.

Na další místo, které nezapomenu, je celá opuštěná vesnice na Krétě. Tohle místo mělo opravdu děsivou atmosféru. Vypadalo to, jak když ti lidé zmizeli ze dne na den a nechali po sobě absolutně všechno co měli. Strávili jsme celý den focením skoro ve stovce domů. Nic podobného jsem nikdy předtím nefotila. To byl opravdu zážitek.

Spousta „zapomenutých“ míst je v zahraniční, jak jsou na tom například jižní Čechy?
To máte pravdu, spousty těchto míst nacházíme v zahraniční. Ale je to spíše o zachovalosti objektů a jejich vybavení. U nás takových míst moc není. A když, jsou velice rychle zničena. Jižní Čechy mi dodnes přijdou velice neprozkoumaný, a přitom se zde skrývá spousty krásných opuštěných míst. Asi je to i tím, že moc lidí, co by se věnovali tomuto koníčku zde neznám. Já osobně jsem tam našla spousty pokladů, jako nádherný starý zámek v Komařicích, který se dnes rekonstruuje. Nezapomenu na ty krásné malby, a hlavně bohatou historii. Držím palce majiteli, ať se mu podaří zámek dokončit.  

Nadšenců do opuštěných budov je v České republice jistě mnoho. Setkáváte se?
Nadšenců opravdu raketově přibývá. Když jsem s tímto koníčkem začínala, bylo nás pár a v tu dobu jsme se i setkávali. Nyní je těchto lidí už tolik, že to není ani možné. Já osobně jezdím jen s pár kamarády. 

Zaměřujete se na jeden druh míst nebo zkoumáte všechny budovy?
Pro mě je krásná každá opuštěná budova. Je pravdou, že fotím více industriálních objektů než třeba zámků. On je to i tím, že čím větší objekt, tím se uvnitř skrývá lákavější focení. Některé staré továrny mi připadají spíše jako takový "industriální zámek". Lidé si cenili toho, co je dřív živilo, a snažili se i tyto objekty zdobit, jako by to byly výstavní síně. Jejich velkorysost a snaha o reprezentaci se odrážela i v těchto stavbách. 

Neměla jste někdy problém? Přeci jen vstupujete na cizí pozemky?
Za ty roky jsem nezažila nějaký extrémní problém. U nás je tento koníček zatím tolerován. V zahraničí už je to trošku horší. Záleží také kde. Jednou jsme měli větší problém v Německu, kdy přijela majitelka objektu rovnou s policií. Byla dost naštvaná a řvala na nás. Nedokázala pochopit, že jsme přijeli až z Prahy fotit k ní. Bohužel pro nás si stála za tím, že náš vstup na její pozemek chce nahlásit jako trestný čin. I když přítomní policisté byli opačného názoru a byli na naší straně, s naštvaným majitelem moc nezmůžete. Nakonec jsme vyvázli jen se zážitkem z policejní stanice, kde nám dokonce pomáhali a přáli dobré úlovky. Ale v zahraničí je docela obvyklé, že můžete odejít i s tučnou pokutou.

Není to někdy nebezpečné? Většina budov asi totiž není v dobrém stavu a navíc, občas asi natrefíte i na bezdomovce nebo narkomany.
Tento koníček je velice nebezpečný. Občas si už sama říkám, že vstup do některých objektů je dost na hraně. Jednou jsme fotili staré sanatorium v Německu, které se celé do sebe propadalo. Každý svůj krok jsem třikrát rozmýšlela, jestli opravdu za to stojí. Upřímně jsem nikdy v horším objektu nebyla. Jenže onen objekt, ve kterém se loupala každičká omítka a v zapadajícím slunci, byl tak fotogenický, že jsem za chvíli zapomněla na strach. Nemluvím třeba o takovém místě, jako je podzemní továrna Richard. To je místo, které je opravdu na hraně a bylo dost pravděpodobné, že vám tam něco spadne na hlavu. Navíc bylo hojně navštěvované a říkalo si jen o veliký problém. Je dobře, že je dnes vstup zazděn a hlídán. Někdy to riziko, které kvůli fotografiím podstupujeme, za to ani nestojí. 

Co se týče bezdomovců nebo narkomanů, tak na ty moc nenarazím. A pokud, tak se to vždy obešlo bez nějakých problémů. Většinou se jim snažíme vyhnout.

Platí pro focení urbexu nějaká pravidla?
Ano samozřejmě platí, chodíme jen na ta místa, která jsou přístupná. Nevytváříme žádné vstupy. Pokud nenajdu vstup, zkouším to třeba s odstupem času. Dříve nebo později si dovnitř nějaký zloděj cestu najde. Dalším pravidlem je nic neodnášet. Máme takové všeříkající heslo: "Neodnášej nic než fotky, nenechávej nic než stopy."

Prozrazujete svá místa?
Ne. I to je takovým pravidlem. Kdybychom prozrazovali každé roky zachovalé opuštěné místo, stalo by se brzy pravděpodobně cílem vandalů nebo zlodějů. Internet a Facebook dnes používá kdekdo. Ne každý nás sleduje, protože se chce kochat těmito místy. Někdo uvidí na fotografii něco cenného nebo to co se mu líbí, a chce si to vzít. Je to velký problém nejen u nás. Příkladů mám několik. Několik let chátrá zámek, který někdo objeví a nafotí. Spustí se obrovská vlna zájmu a vrhne se na něj půlka evropských urbexeru. Bohužel ne každý se tají lokací. Místo, které chátralo desítky let a bylo naprosto netknuté, se tak pomalu ničí a rozkrádá. Občas zámek navštíví i nějaký vandal, který změní místo k nepoznání. A poslední kapkou se stane následný požár, který pohltí celý zámek. Stál tam stovky let a zničen byl prakticky okamžitě. A toto se bohužel opravdu stalo. Chovám se k opuštěným budovám, tak aby je po mě někdo mohl znovu fotit. Někdy je fotka totiž jediné, co z nich zbyde. 

Když navštívíte nějaké místo, pátráte hlouběji po jeho minulosti? Nebo jen přijdete, cvaknete pár fotek a tím to pro Vás končí?
Je to u mě pravidlem, pátrám již na místě. Tam se toho totiž dozvíte poměrně dost. Když přijedu domu, sednu k internetu a snažím se zjistit vše o historii. U zahraničních objektů to jde hůře. Tam se snažím vyhledat historii spíše u některého z kolegů fotografů. Snažím se nasávat atmosféru míst, fotografie je pro mě jen bonus, který pak ukazuji těm, kteří se na místa nemohou dostat stejně jako já. 

I když se to nesmí, nemáte někdy chuť si s sebou odnést malý „suvenýr“?
Jsem sběratel všeho starého, takže dokážu ocenit, některé věci na opuštěných místech. Ale nikdy bych si nic takového nevzala. Ty věci jsou spojené s místem samotným, když začnou mizet, začne mizet i duše objektu. Na suvenýry mám svůj druhý koníček, chodím s detektorem kovu a tam se občas i suvenýr najde. 

Podle čeho si místa vybíráte?
Ve volném čase vyhledávám za pomocí internetu nová potencionální místa. Někdy je to, ale spíš o náhodě. Jedete jinou cestou nebo na výlet a když se budete pořádně dívat, určitě se něco objeví. U zahraničních míst je to už trošku těžší. Proto mám pár zahraničních kamarádů, se kterými se nebojíme tato místa sdílet.

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo0 čtenářů

Autoři | Foto Margita Pohlová/ https://www.facebook.com/mestskypruzkum/

Štítky Rozhovor, urbex, zapomenutá místa

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.