Jan Sladký Kozina byl úspěšný sedlák a velmi charizmatický muž. Do historie se však zapsal jako jedna z hlavních postav povstání Chodů. Spíše než život ho proslavila jeho smrt, konkrétně legendární věta: Lomikare! Do roka a do dne! Ve skutečnosti však na plzeňském popravišti řekl něco zcela jiného.
Jeden z vůdců povstání Chodů Jan Sladký Kozina, který se narodil 10. září 1652, vstoupil do historie jako jedna z hlavních postav rebelie, za kterou nakonec on sám ve třiačtyřiceti letech zaplatil životem. Tento prostý sedlák z chodské vesnice Újezd proslul zejména svou tvrdohlavostí a výmluvností, s níž hájil i tradiční privilegia svých krajanů.
Podle nich byli Chodové po staletí za svou strážní službu na zemských hranicích osvobozováni od robotní povinnosti a poddaní přímo císaři. Tato odvěká práva však zrušil v roce 1680 císař Leopold II., a když se proti jeho rozhodnutí začali poddaní bouřit, potlačil jejich odpor za pomoci Wolfa Maxmiliána Lammingera z Albenreuthu, známého jako Lomikar.
Lomikarov vlastnil na Chodsku četné statky. Vůdcové rebelie, kteří kvůli své věci vypravili i několik poselství do Vídně k císaři, skončili ve vězení. Rozsudek byl ale tehdy ještě mírný a Kozina si měl odpykat nucené veřejné práce v železech.
„Lomikar však proti rozsudku protestoval a místodržící na rozkaz císaře ustanovili novou komisi, složenou z apelačních radů. Ta ale původní verdikt potvrdila. Nicméně Lomikar se nenechal jen tak odbýt, a tak další komise nakonec kapitulovala. Teprve 9. září 1695 byl vynesen definitivní rozsudek: ze tří hlavních vůdců měl být jeden oběšen, ostatní dva budou odsouzeni na 10 let nucené práce v železech. Zbývalo určit hlavního viníka,“ popisují Jan Reich a Jan Šmíd v knize Chodsko z roku 1982.
Oním popraveným měl být rychtář Hrubý, který však zemřel ve vězení. Náhradníkem se stal Kozina a 28. listopadu 1695 stanul na popravišti, které stávalo v místě dnešní vodárenské věže plzeňského pivovaru. Poprava měla přesně daný scénář, jemuž muselo přihlížet 66 vybraných Chodů. Mezi nimi byli i chlapci, aby si to dobře zapamatovali a mohli o tom vyprávět.
Slavnou větu poprvé zaznamenal v roce 1799 v klášterní pamětní knize domažlický probošt Jan Papstmann. Další záznam pověsti pořídil krátce po roce 1836 domažlický měšťan Antonín Schnabel. Třetí verzi zaznamenala o deset let později Božena Němcová ve svých Obrazech z okolí domažlického. Nakonec ji proslavil Alois Jirásek v Psohlavcích.
A opravdu. O Kozinově smrti se dodnes dochovala legenda o jeho poslední větě. „Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás." Pravdou ovšem je, že řekl něco zcela jiného, avšak neméně odvážného. Podle advokáta Strausse zněla Kozinova poslední slova následovně: „A kdybych měl být i oběšen, přece zemřu jako poctivý člověk!" napsal Strauss v dopisu císaři.
Lomikar skutečně do jednoho roku od popravy zemřel. Přesně 365 dnů to ale nebylo. Úmrtí obou mužů dělilo 11 měsíců a čtyři dny. Přesto lidová tvořivost udělala své.
Kozina zemřel rukou kata Bartoloměje Kvíčaly. Smrt provazem se tehdy považovala za velmi ponižující a těla oběšenců se ani nepohřbívala. Stávalo se tedy, že tam visela ještě dlouhé měsíce, než je ohlodal zub času a zvířata. Kozinovo tělo podle historických pramenů prokazatelně na šibenici viselo ještě v listopadu 1696, tedy rok po jeho popravě. Hned vedle se houpal těžký zločinec Izák Jacob, jenž byl popraven dva měsíce před Kozinou.
Některé povídačky praví, že Kozinovo tělo tajně odnesli doubravečtí sedláci a pochovali ho na hřbitově u svatého Jiří. Daleko pravděpodobnější ale je, že kosti byly zahrabány pod šibenicí, což bylo tehdy obvyklé.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
