Co žene sportovce do neustále větších extrémů? Je to individuální potřeba posouvání hranic nebo požadavky společnosti na show, extrémy a neustálý nárůst výkonu? Na to se v tématu dnešního dne zaměřila Drbna.
Pokrok je jedním ze stavebních kamenů naší civilizace. Jeho role ve vývoji naší společnosti je nesporná, touha po vývoji a po posunu je do určité míry zakotvena v každém z nás a promítá se ve všech sférách lidské činnosti. Sport není výjimkou. Inovátoři, vizionáři a další lidé, kteří stáli u zrodu pokroku své doby se vždy museli pohybovat na hranici toho, co je možné nebo co v tu dobu společnost za možné považovala. Podobně tak elitní sportovci, kteří posunují rekordy, se musí pohybovat na pomyslné hranici fyzických možností lidského organismu. Kdy se tento vývoj zastaví? Dojdeme do doby, kdy už nebude možné rekordy posouvat?
Sportovní výkonnost je na tom podobně jako například inteligence. Její rozvoj je totiž ovlivněn jak genetikou, tak vnějším prostředím. Ačkoliv vrozené vlohy obdarují jedince určitým příznivým či nepříznivým startovním můstkem, pouhý talent nestačí. Pro úspěch ve vrcholovém sportu je potřeba kombinace talentu, naprostého odhodlání a neúnavné píle, správného mentálního nastavení, dobrých podmínek, a chcete-li, pak do určité míry i štěstí. Spolu s tím, jak posunujeme výkony na hranu lidských možností, bude další posun vyžadovat čím dál tím větší dávku a soulad všech těchto faktorů v jedinci.
Současná vysoká laťka rekordů vyžaduje krom kombinaci dobrých predispozic a píle ještě něco navrch. Tak jako i vše ostatní, co podlehlo za poslední dekády prudkému posunu, i sport nyní vyžaduje mnohem užší specializaci, vysokou efektivitu a odbornost ve všech sférách. Díky tomu jsou elitní sportovci často nuceni spolupracovat s odborníky ve všech oborech, protože svépomocí by již takové efektivity a odbornosti nebyli schopni dosáhnout. Svojí energii musí naplno věnovat pouze tréninku.
Protože ale vrcholoví sportovci posouváním svých rekordů posunuli i vnímání společnosti o tom, co je standardem pro běžnou populaci, mají dnes i mnozí hobby sportovci svého trenéra, svůj tréninkový a výživový plán a podstupují mnohé analýzy, dříve dostupné jen elitě, tak, aby dosáhli alespoň průměrně dobrých časů. Přitom právě tyto průměrné časy byly ještě před pár dekádami vnímány jako absolutní limit. Například ještě v roce 1918 byl ženský rekord na maraton 5 hodin a 40 minut. Dnes již většina hobby běžkyň míří alespoň na čas pod 4 hodiny, výkonnostní skupina se pohybuje kolem 3 hodin. To je víc než 2 a půl hodiny rozdíl, tedy zlepšení o 88 %!
Přirozená touha po pokroku ale není to jediné, co se podílí na současné podobě sportu a žene ho až za hranu možností. Další faktor, který prostupuje naší civilizací a přetváří současnou atmosféru ve společnosti je kapitalismus. Ať už jste jeho příznivci nebo odpůrci, tak objektivně vzato kapitalismu vděčíme za mnohé. Současná proměna sportu v byznys ale nepatří mezi to, za co bychom mu chtěli poděkovat. Kapitalismus se postaral o podstrčení peněz do pozadí takřka všeho kolem nás. Peníze jsou v současné době alfou a omegou naší společnosti a ani ve sportu není jejich role malá.
Celý systém profesionálního sportu je z určitého hlediska další byznys. Aby se profesionální atlet uživil a mohl dělat to, co ho baví, je nucen sbírat si sponzory. Aby mohl nasbírat sponzory, musí mít nejen excelentní výsledky, ale navíc musí být také vidět. Každý byznys totiž potřebuje tu správnou reklamu. Jenže aby byl sportovec víc vidět, musí být ochotný ze sebe udělat celebritu a předvádět skvělou show a být ochoten jít opravdu až za hranu.
Z hlediska ekonomické teorie je sport jen další součást trhu, která podléhá zákonům poptávky a nabídky. A kdo jiný vytváří nabídku než právě my, diváci, a tedy per se společnost obecně. Jsou to diváci, kteří tvarují podobu sportu svojí poptávkou po show a po senzaci. Strana nabídky, a to včetně atletů, doktorů, trenérů, sponzorů a médií, už se jen přizpůsobuje požadavkům fanoušků. A co víc, když se jednou divák nasytí jednoho extrému, znovu už ho za senzaci považovat nebude. Bude chtít víc. I proto se musí sport neustále posouvat do větších extrémů, jít až na dřeň, až za hranu. Zoufalí a mnohdy psychicky zdeptaní vrcholoví sportovci, jsou svým způsobem jen pěšáci, kteří se snaží uspokojit potřeby sponzorů, kteří na oplátku podléhají preferencím fanoušků.
Za nárůst popularity adrenalinových a extrémních sportů vděčíme nejen přirozenému vývoji a lidské touze po posouvání hranic, ale také současné době, která oceňuje hodnotu jednotlivce podle dosažených výsledků. Příliš velký tlak na výsledky vytváří příliš velký stres, který je nutné filtrovat aktivitou s korespondující intenzitou. I proto roste obliba extrémních a adrenalinových sportů nejen mezi manažery, lékaři nebo vědci. Podobně se tak na nárůstu extrémů i mezi běžnými hobby sportovci podílí i sociální média. Ta totiž podporují určitý druh obrazu, který o sobě vytváříme a svým neustálým prezentováním pouze toho, kdo je jak dobrý, nás nutí do ještě větších extrémů. Facebook funguje tak trochu na pomezí marketingu jakéhosi osobního „image“ a přehlídky ega.
Podprahová psychologie funguje, a v případě facebooku funguje velmi dobře. V rámci naší sociální bubliny, která nám opět prezentuje pouze to, co chceme vidět a slyšet, nám facebook neustále dává na odiv perfektní život a úspěchy lidí kolem nás. Tím v nás jednak subjektivně vytváří horší náladu a případně dokonce nižší sebevědomí a zároveň v nás tím probouzí puzení, že my taky musíme předvést naše vlastní dosažení a náš vlastní perfektní život, abychom nebyli pozadu a abychom se cítili lépe.
Facebook je navíc plný projevů toho, na čem aktuální společnost stojí, a čeho si ceníme nejvíc. V nejedné běžecké komunitě se tak například dozvíte, že kdo neběží maraton pod 3, ten je jakási nula. Fungujeme na principu dosažení něčeho a upřednostňujeme a oceňujeme dobré výsledky na úkor všeho ostatního. Vše ostatní jde totiž do pozadí. Je jedno, kdo kolik trénoval, nebo co u toho zažil, jestli se přitom bavil nebo jaká je jeho individuální hranice. To vše jakoby ustupovalo do pozadí a na odiv dáváme jen jak jsme dobří a navzájem se předháníme v tom, kdo koho trumfne. A neúspěch? S tím je to u nás tak trochu jako s globálním oteplováním. Víme o tom, že existuje, ale tváříme se, že nás se v žádném případě netýká. Máme fobii z toho přiznat si neúspěch, natož pak o něm ve veřejném prostoru mluvit.
Určitá míra vývoje a posunu tu byla a bude vždy. Je to hnací motor naší civilizace a důvod, proč se dnes máme lépe než naši předkové. Na druhou stranu je třeba si uvědomit určitou zdravou míru a rizika, která sebou neustálý tlak na zvýšení výkonu ve všech sférách života, včetně sportu, nese. To, co bylo ještě před pár lety nemožné nebo rekordní, je dnes vnímáno za naprosto běžné a již nikoho nepřekvapí.
Tento tlak ve společnosti na větší výkon funguje oboustranně. Jednak požadavky společnosti a diváků vytváří ještě větší tlak na vrcholové sportovce a nutí je pohybovat se na hraně lidských možností, což se nevyhnutelně vytváří na vysoké míře psychických problémů profesionálních atletů. Na druhou stranu neustálý posun rekordů a standardů ve sportu díky vrcholovým sportovcům nutně přetváří vnímání široké veřejnosti a hobby sportovců o tom, co je dosažitelné a možné, co je průměrné nebo-li běžné a co je zkrátka jen taková „flinkárna“, kterou nestojí za to ani předvádět na facebooku nebo instagramu.
Sport je jednou z oblastí, která zkrátka jen odráží obecné trendy a náladu společnosti. A jestliže se poslední dobou stále víc a víc ukazuje, že kapitalismus nás nevyhnutelně žene za stále většími výkony obecně, vytváří obrovský stress a tlak na lidi, který nevyhnutelně ústí v nárůstu psychických chorob, pak není divu, že ve sportu najdeme podobný vývoj a podobné šrámy, které styl života naší společnosti zasazuje i do ostatních sfér života.
https://youtube.com/shorts/XT12NrmYpW0?si=ulgHFqaz1vP_3sXP
