Několik desetiletí pátrání a hledání v archivech a později na počítači má za sebou Anna Kocourková. Žije v Útušicích na jižním Plzeňsku a této obci dělá už více než čtyřicet let kroniku. A nejen to, ve své aktivitě zašla mnohem dál. Dohledala a zpracovala historii každého stavení a každého obyvatele Útušic.
„O práci kronikářky jsem měla nesmírný zájem, pamatuji si, že mi bylo 24 let, když v obci vyhlásili, že hledají někoho, kdo by kroniku vedl. Na úřad jsem se vydala okamžitě, dokonce jsem běžela, aby mě nikdo nepředběhl. Oni mi jí ale nechtěli tenkrát svěřit, vedení obce mělo pocit, že jsem byla na takovou činnost příliš mladá. Naštěstí pro mě nikdo jiný zájem neměl,“ vzpomíná Anna Kocourková. Štěstí to ale bylo zejména pro obec, lepší kronikářku by hledali jen těžko.
Paní Kocourková se do práce pustila s obrovským nadšením, nesmírnou vytrvalostí a chutí dozvědět se o vedení kroniky naprosto všechno. A postupy, které se naučila, dodržuje stále. „Začínám kapitolou Obecní úřad, kam vypíšu veškeré akce, které úřad vedl, rozbor hospodaření, kulturní akce i činnost organizací, které ve vsi máme. Pravidelně zapisuji také počasí, kdy v několika větách shrnu, jak který měsíc vypadal. Moje oblíbená kapitola je ale život lidí. Například předloni jsem tam zapsala naše občany žijící v zahraničí, kteří se tam odstěhovali nebo tam žili několik let a vrátili se,“ prozrazuje kronikářka.
Sobota, 3. září 2022, 07:40
Pátráním po dávných předcích a vytvářením rodokmenů se už téměř deset let zabývá Ivan Kuba Jakubík z jižního Plzeňska. Mezi jeho klienty patří vedle těch z Česka také lidé s českými kořeny žijící v USA, Francii, Německu, Rusku, Střední Americe a v...
A hned ukazuje příklady. Vypátrala například osud Františka Hucla narozeného v roce 1847, o kterém dosud nikdo nevěděl. Jednoho dne se sbalil, a až když bourali sýpku, tak na trámu našli jeho jméno a rozloučení. Odešel do Ameriky a nikdo se o něm víc nedozvěděl. Pocházel z Útušic a bydlel v čísle 13.
Nechybí zápisy o jednotlivcích i celých rodinách, které se přestěhovaly do Ameriky, Německa, Švédska, Řecka a dalších zemí.
Paní Kocourková v kronice zapisuje také pohyb obyvatel. Kdo se přistěhoval, odstěhoval, narodil nebo zemřel. V Útušicích neexistuje člověk, o kterém by tato stále velmi aktivní žena nic nevěděla. „Když se sem někdo přistěhuje, tak já k nim hned naběhnu, zapíšu si je do těch příjmení, odkud přišli, u žen i jak se jmenovaly dřív. Jsem většinou první, s kým se v obci noví obyvatelé setkají,“ směje se Anna Kocourková.
Sepsat historii všech obyvatel jí dalo samozřejmě obrovskou práci, pracovala na ní několik let. „Mám tři plné šanony, které obsahují všechna příjmení lidí, kteří zde žili,“ uvádí.
Po prvních obyvatelích Útušic pátrala žena pomocí Berní ruly, což byl první kompletní daňový soupis, sestavený v letech 1653 až 1656. „Je to soupis sedláků, ono se jim neříkalo sedláci, ale byli to tzv. osedlí. Je tady napsáno, kolik měl polí, kolik sel na podzim, kolik na jaře, kolik měl dobytka, kolik měl potahů, tedy jalovice, krávy, ovce,“ vypočítává záznamy kronikářka.
A v daňovém soupisu z poloviny sedmnáctého století se již objevují dvě jména, se kterými je obec spjatá a s nimiž jsou provázáni její obyvatelé až do současnosti – Lindauer a Ulč. „Celé původní Útušice jsou spojeny s rodinami Lindaeurů a Ulčů. V podstatě každý je tu s nimi příbuzný. Jenom moje maminka byla Lindauerová, její matka byla Lindauerová, vzala si Lindauera, to je po linii mami a po linii tatího tak jeho babička byla také Lindauerová,“ uvádí vlastní příklad paní Kocourková a hned pokračuje: „A je tady zapsaný i Michal Shreck, ale on byl Michal Ulč. Proč se mu tak říkalo? Sherck znamená něco jako ošklivý nebo hrůza. Takže v těchto letech tady Lindauerové a Ulčové už určitě byli. Oni přišli někdy v roce 1645 a z toho já jsem vycházela,“ vysvětluje.
Čtvrtek, 16. prosince 2021, 18:20
Tylovo divadlo uvede v sobotu světovou premiéru hry o malíři z Plzně, který se koncem 19. století proslavil na dalekém Novém Zélandu portréty původních obyvatel, tedy slavných Maorů. Dokonce tam jeho dílo považují za součást národního kulturního...
Příjmení se příchozím přidělilo například i podle názvu obce, ze které přišli - Lindauerové podle názvu obce Lindau, ty jsou časté v Rakousku a v Německu. „Ulčové zase přišli z Magdeburgu během třicetileté války. Během té ošklivé doby to byla jedna z nejpostiženějších oblastí, před válkou měl 35 tisíc lidí a po válce jich tam zbylo tři a půl tisíce lidí,“ říká Anna Kocourková.
Své kořeny má v Útušicích také umělec Gottfried Lindaeur, který se proslavil svými portréty Maorů. Snažil se vyhnout hrozící vojenské službě, proto nastoupil v dubnu 1874 na parník, který jej dovezl na Nový Zéland. Jeho pravnučka do západočeské metropole přijela v roce 2015, kdy byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury, na otevření výstavy Lindauerových obrazů. Po roce se pravnučka kronikářce sama ozvala, a i s rodinou ji navštívila. Lepší průvodkyni po stopách svých předků si nemohla přát.
Informace a zápisy ze starých i nových matrik už nemusí kronikářka vyhledávat v archivu. Stačí na internetu vyhledat portál Ponta Fortia. „Je ale strašný rozdíl hledat v matrice Štěnovic a těch pár vesnic kolem a hledat třeba v matrice Plzně. To je kruté, jen během pátrání v určitém roce to znamená projít zhruba 450 stránek. Ale jak všem říkám, tohle je lepší než detektivka. To vás tak chytí, že nemůžete skončit! Říkám si, třeba to, co hledám, bude na druhé stránce. I když si dám limit, stejně jedu dál. Zpočátku Porta pro obrovský zájem pořád padala, ale kolem desáté hodiny šli lidé většinou spát, a to byl ten můj čas. Stalo se, že jsem u počítače seděla do dvou hodin do rána,“ přiznává se smíchem paní Kocourková.
Nejlepší odměnou pro ni je, když dokáže dohledat a dopsat celou historii u každého rodu. Napíše ji na čtvrtky formátu A4, které poté slepí tak, jak jdou za sebou. „Pak si to rozložím a dívám se na to a přemýšlím o tom, jak asi ti lidé žili. Byla to samozřejmě jiná doba, ti lidé to tehdy museli asi brát jinak, ale udivuje mě, když vidím, kolik dětí se v rodinách narodilo a kolik jich ještě jako malých zemřelo. Často se nedožily ani jednoho roku života. Nechápu, jak se s tím mohly ty ženy tenkrát vyrovnat, možná si říkaly, pánbůh dal, pánbůh vzal. Často lidé dávali nově narozeným dětem jméno po jejich zemřelých sourozencích a někdy i několikrát po sobě, protože ani to nové děťátko nemělo štěstí. Měli třeba deset, patnáct dětí a ono jich třeba deset zemřelo. To je nesmírně smutné a pro nás dnes nepředstavitelné,“ soucítí kronikářka s našimi předky.
Při zpracování současné kroniky, si Anna Kocourková dělá poznámky průběžně během roku. „A jak zpracovávám fotokroniku, tam mám všechny akce zachycené. Podrobný přehled o dění v obci mám i díky tomu, že jedenkrát v měsíci roznáším zdarma místní noviny. Často si s sebou beru fotoaparát a když objevím, že se například něco staví nebo opravuje, hned to vyfotím,“ říká žena. Kroniku zpracovává vždy zpětně za minulý rok a trvá jí to zhruba měsíc.
Paní Kocourková zpracovala také svatební kroniku Útušic, kde jsou podle data seřazené fotografie novomanželů, některé pocházejí ještě z doby před vznikem republiky. Jsou nejen památkou na tyto obyvatele, ale i dokladem tehdejších svatebních trendů a jejich postupné proměny až k současnosti.
Nástupce pečlivá a takřka celoživotní kronikářka nemá, ani nehledá. Pokud se ale někdo se zájmem objeví, je ochotná ho naučit vše, co zná.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
