JAKO LIČI: Můžu si vás vyfotit? Já nejsem atrakce
Jmenuju se Tereza, jsem míšenka a jsem adoptovaná. V české společnosti si připadám tak trochu jako liči. Podobně jako banánové děti, které se narodily vietnamským rodičům, ale vyrostly v Evropě, se i já cítím uvnitř bílá, ale na povrchu vypadám prostě jinak. Rozhodla jsem se psát o svých zkušenostech s tím, jak se s touhle nálepkou v České republice žije. V dalším příběhu se podíváme na zámek Boskovice, kde jsem pracovala jako průvodkyně.
Tereza je adoptovaná míšenka narozená v Česku. Rozhodla se svoje zážitky sepisovat a sdílet na stránkách Jako liči. Její příběhy najdou čtenáři také na Drbně v podobě blogu.„Nezlobte se, ale já se fotit nechci“
Jako průvodkyně na zámku jsem zažila plno kuriozit. Ty by vydaly na knížku, ale dost jich už vystihl Evžen Boček ve své Poslední Aristokratce, u které člověk zapláče nejen nad vtipnými situacemi, ale každý průvodce taky nad lidskou hloupostí.
„Krásné odpoledne, vítám vás na soukromém zámku Boskovice. Ještě předtím, než vstoupíme do první místnosti, bych vás ráda požádala, abyste během prohlídky nefotili ani nenatáčeli,“ vítám návštěvníky.
„A tady venku se fotit může?“ ptá se jeden z nich.
„Ano, kromě prohlídkové trasy můžete fotit,“ odpovím.
„Tak já si tady rovnou udělám jednu fotečku,“ říká spokojeně a já doufám, že už je to všechno.
„Dobře, já vás zatím poprosím, abyste si nazuli naše zámecké papuče,“ vyzývám přítomné.
„Né, počkejte, já si to chcu vyfotit aji s váma!“ překvapí mě horlivý návštěvník zámku.
„Nezlobte se, ale já se fotit nechci,“ vysvětlím stručně, ale zdá se to málo platné. Propocený strejda ke mně přiskočí, bez dovolení mě popadne za ramena a žoviálně se přitulí. „To mně ani sósedi neuvěřijó, jaká nás na zámku prováděla kočica!“
Nejlepším řešením je neústupné NE
A než se stihnu vzpamatovat nebo vyprostit z vlhkého medvědího sevření, jsem bez vlastního souhlasu na fotce nějaké rodinky, která poprvé v životě opustila rodnou hroudu a vydala se do maloměsta objevovat místní kultúru. A to ani netušili, že se jim naskytne tak neopakovatelná příležitost a uvidí živou, považte! živou míšenku. A ta dokonce bude umět česky a provede je zámkem. Panečku.
Prohlídky na zámku mě naučily jednu věc – asertivitu. A že jsem ji musela opravdu trénovat! Když si mě poprvé chtěl někdo vyfotit, tak jsem podlehla přemlouvání. Byl to prostě kolektivní nátlak ve stylu „však vás neubyde“, „vy ste tak pěkná“, „my to nemyslíme zle“. Když se mi to stalo už tak po třicátédruhé, věděla jsem, že nejlepším řešením je neústupné NE.
Vážně mi ale došla slova, a to se mně stává jednou, maximálně dvakrát za deset let, když jsem přistihla jednoho návštěvníka, jak během prohlídky tajně fotí. Požádala jsem ho, aby fotky přede mnou smazal. Když ten svůj sranda foťáček vytasil, málem to se mnou seklo. On si fotil interiéry, ale taky mě. I po tom, co jsem jasně vyjádřila svůj nesouhlas a nenechala se vyfotit před začátkem prohlídky.
Prosimvás, jestli chcete zajímavou fotku, běžte do zoo, najděte pavilon opic a zeptejte se, jestli si můžete udělat fotku s nima. A doufejte, že vám ty potvory neštípnou foťák. I když to některým stále nedochází, já nejsem atrakce. Nikdo není. Jinak bychom makali v panoptiku a měli z toho aspoň cash.
